Životnost stavebních objektů
Nic netrvá věčně. Ne, nebojte se. Tohle nebude pojednání z teologie, třebaže jsou chvíle, kdy se přímo modlíme, aby ta či ona věc ještě vydržela fungovat, když ji zrovna potřebujeme. Vyložme si tu větu spíše tak, že i stavební objekty mají svou životnost, tedy dobu, po kterou jsou způsobilé plnit svou funkci.
Nejdelší trvání mají ve vínku zpravidla všechny konstrukce: svislé i vodorovné nosné, střešní konstrukce nebo schodiště. Taktéž základy patří k těm prvkům, které přežijí – z logiky věci přímo musí přežít – nejdéle. Krátkodobou životnost naopak mají takové prvky, jako krytina, podlahy, omítky, instalace nebo dveře.
Rozlišujeme několik druhů životnosti objektu.
1) Technická životnost: doba od vzniku stavby do jejího zchátrání a zániku, při běžné údržbě. Ta má spolu s konstrukčním systémem a provedenými rekonstrukcemi či modernizacemi na technickou životnost zásadní vliv. Přirozeně též záleží na způsobu a intenzitě užívání.
2) Ekonomická životnost: doba od vzniku po ztrátu ekonomické výhodnosti, tedy do okamžiku, kdy objekt přestává přinášet výnosy a není šance tento vývoj zvrátit. Ve chvíli, kdy je výhodnější zlikvidovat stavbu a na jejím místě postavit novou, jsou dny její ekonomické životnosti sečteny. Ekonomický zánik je rovněž situace, kdy zanikne v daném místě důvod pro daný druh provozu a jednoúčelovou stavbu nelze využít pro jinou funkci.
3) Morální životnost: doba od vzniku do zastarání stavby.
4) Právní životnost: doba od kolaudačního souhlasu po zánik stavby
Vyhláška 540/2002 v příloze č. 14 uvádí předpokládanou životnost konstrukcí a vybavení. Z ní se pro příklad dozvíme, že základy mají životnost 150 – 200 let, stropy 80 – 200 let, ale třeba vybavení kuchyní jen 15 – 30 let nebo výtahy 30 – 50 let. Povědomí o životnosti stavebních objektů je přirozeně užitečným vodítkem pro plánování oprav, rekonstrukcí jednotlivých stavebních prvků, stejně jako pro využití stavby.